Speciální výstava Nadějkov 2012, rozhodčí Ing. Monika Soukupová
Eico Sotis – V1, CAC, ČKŠ (třída otevřená, 5 psů)
Freya Sotis – V1, CAJC, BOJ (třída mladých, 9 fen)
Na speciální výstavu československých vlčáků v Nadějkově jsme se přihlásily s Freyou s tím, že nemáme v podstatě co ztratit. Navíc zvědavost, jaký si odneseme posudek z akce, která by měla být vrcholem výstavního dění v Klubu, byla poměrně silným popudem „jet to prubnout“.
Kromě Frey naši CHS prezentovala ještě Lenka s Eikem. Snažila jsem se být připravená na vše a majitelku Eika utěšovat slovy: „Když nejde o život, tak jde o p..!“.
Třída otevřená psů byla dle katalogu obsazena 6 vlčáky, do kruhu jich však nastoupilo jen 5. Před konečným vyhlášením pořadí byl Eiko postaven v řadě jako pátý a když z úst paní rozhodčí zaznělo, že všichni psi obdrželi známku „výborná“, v duchu se mi ulevilo a říkala jsem si „Sláva, je pátý, ale výborný!“
Zřejmě ale smysl pro chvilku napětí paní rozhodčí přiměl, že v této třídě poprvé posuzované vlčáky postavila opačně (několikrát to pak ještě zopakovala), čímž se Eiko vlastně ocitl na místě prvním! Byl to pro mě šok a obrovská radost zároveň!
Blížilo se naše posouzení s Freyou ve třídě mladých – jako obvykle té nejobsazenější na celé výstavě – a já s hrůzou zjistila, že jsem z domova vyrazila bez průkazu původu! Po prostudování katalogu a našich sokyň jsem se ale pokoušela uklidnit tím, že jej třeba nebudu vůbec potřebovat…
Popravdě – ve třídě s námi byla opravdu krásná Aglya z Molu Es, tedy na vítězství jsem si dvakrát naděje nedělala. Krátce po nástupu do kruhu jsme byli rozděleni na dvě skupiny a mě s Freyou připadlo – jak jinak – být v té druhé půlce. Jak vně výstavního kruhu Freyuše ukázněně čekala, až na nás přijde řada, po návratu zpět spustila menší cirkus. Axík (Griff) střežen Kamilem z Eikovy equipy začal hlasitě protestovat, že se nemůže přidat k našemu kroužení po výstavním kolbišti. Freya se mu to bohužel snažila na dálku vysvětlit a jelikož zřejmě nechápal, začala vyvíjet snahu dostat se k němu…
Mně na čele naskakovaly krůpěje potu a tak jsem poněkud neomaleně poslala Kamila i s Axem do úkrytu za stan s nadějí, že to třeba Freyu za chvíli přejde.
Zdárně jsme absolvovaly individuální posouzení pohybu i statiky a čekalo nás znovu běhání kolem celého kruhu. Proběhaly jsme se do závěrečné čtyřky, já sáhla do kapsy – a nic! Došly mi pamlsky!!! („Jak to třeštiprdlo utáhnu bez kusu žvance, to fakt nevím?!“) Čiré zoufalství zračící se z mého výrazu evidentně zapůsobilo na pana Čertíka přihlížejícího zpoza pásky, protože mi pohotově nabídl vlastní sáček s nakrájenými párky, jež byly nachystány pro Rakšu. S vděčným úsměvem jsem chňapla po párcích a vrhla se dobojovat klání o konečné pořadí v mladých fenách.
Nakonec to bylo o fous – mladičká Aglya neměla právě svůj den a díky jisté neochotě se předvádět si tak vysloužila druhé místo. To první s titulem CAJC jsme díky uzenkám pana Čertíka získaly my s Freyou!
V závěrečných soutěžích jsme ještě zvládly porazit vítězného mladého pejska a tak netradiční pohár – dřevěný špalík se soškou vlčka – přibyl do rozrůstající se sbírky Freyuščiných trofejí.
Jako bonus celého dne jsem měla ještě možnost vidět skoro po 4 měsících Griffova brášku Garona. Je to kus hafana a má moc milou, takovou méďovatou povahu. Garonkovým páníkům jsme neopomněli ukázat tatínka Mia, který do Nadějkova také dorazil. Nápad, že by se kluci mohli vyfotit s taťkou, se líbil všem, kromě taťky Mia. Mám tedy několik snímků, kde se Mio tváří, že v žádném případě nepatří k této skupince, Griff se pokouší dostat co nejdál od taťky Mia, popřípadě Garon skáče dopředu nadšením… Společné foto bylo nakonec sestaveno ze dvou snímků, na nichž všichni měli relativně podobný výraz.
