Začátek letošního roku zdá se být pro moji osobu nějak začarovaný. Buď se topím pod přívalem pracovních povinností nebo mě „smete“ nějaká choroba (v tom „lepším“ případě obojí dohromady).
Vyplývá z toho bohužel zoufalý nedostatek času, který se negativně projevuje na obsahu i nedodělanosti těchto stránek 🙁 (tu trochu času, která zbývá o víkendech, se snažím věnovat psům, kteří si to zaslouží přeci jen víc, něž nějaký web…)

Postřehy z mezinárodní dvojvýstavy v Brně konané 7. a 8. února jsou tedy již poněkud neaktuální, ale článek jsem slíbila, tak to chci dodržet 🙂

Naše pidivýprava ve složení Petr s Collinem, Tomáš s Desire a já s mou smečkou se vypravila do moravských končin již v pátek. Nocování bylo na poslední chvíli řízením osudu nutno změnit, takže jsme noc trávili nakonec v našich dobrých známých Jevišovicích. Sice trošku zajíždka, ale zase jsme byli v „domácím“ 🙂

Sobotní ráno jsme směrem na moravskou metropoli vyjeli s tím, že máme minimálně půlhodinovou rezervu, což se ukázalo jako krajně nedostačující! Před Pisáreckých tunelem jsme se dostali do neprodyšné zácpy pohybující se sotva po milimetrech a mě pomalu začal naskakovat studený pot… Jak se neúprosně blížila devátá hodina a s ní konec přejímky, přičemž naše auto bylo stále na té nesprávné straně tunelu, začala jsem horečně obtelofonovávat všechna možná i nemožná čísla včetně výstavní kanceláře. Nervozita stoupala a telefony mi nikdo nebral! Nakonec se přeci jen štěstí pousmálo a Daniela (jeden z mých cílů zoufalého telefonistického úsilí) se ozvala zpět a přislíbila jak vyzvednutí desek s posudkem a číslem v kruhu, tak případnou omluvu, že se dostavíme se zpožděním. Teď už tedy jen zvládnout tu přejímku! Další auta se psími pasažéry, která měla evidentně stejný cíl jako my, mě naplňoval alespoň malou nadějí, že snad tyhle všechny vystavovatele pořadatel nenechá před branami s tím, že přejímku „prošvihli“…

Další zásek do naší nervové soustavy se zadařil mladíkovi vybírajícímu parkovné, když nám suše sdělil, ža „Za auto je to 180,-, za vozík 180,-… dohromady tedy 360,- Kč, ale já tu pro Vás stejně nemám místo. Musíte do té fronty k hlavní bráně – to je tak na půl hodiny…“. Naše reakce nebyla právě z lekcí slušného chování, neb hodinky ukazovaly 5 minut po deváté a navíc dvojnásobná cena za parkování nám skutečně vyrazila dech. Cedíc skrz zaťaté zuby všemožné úlevné výrazy, vyndali jsme na místě s Petrem z auta alespoň Collina a Felon a pokusili jsme se dostat k přejímce pěšky. Tomáš byl chudák ponechán svému osudu, aby se nakonec s parkováním popral úspěšně a zaplatil „pouze“ oněch standardních 180,- Kč.

Na posuzování pana Štefíka jsem se upřímně těšila – nesl si pověst přísného rozhodčího a tak jsem byla na způsob jeho hodnocení zvědavá. Ale zřejmě jak bylo nepovedené ráno, tak se v tomto duchu měl nést celý den…

Pan Štefík začal opravdu přísně – ve tř. mladých padla jediná výborná s titulem CAJC, zbylé známky byly VD a dokonce jedna dobrá. Pan rozhodčí si evidentně potrpěl na povahu, což považuji za správné, ale jak se ukázalo později, ne u všech zvířat 🙁
Na Collinovi pan rozhodčí podle očekávání hledal opravdu i mouchy a nakonec mu zadal známku výborná bez titulu. Bohužel, jak podle mě nasadil laťku posuzování hodně  vysoko, postupně ji snižoval, aby ve třídě mladých fen zase zpřísnil a pak ještě několikrát prapodivně ve stylu posuzování zakolísal. Jak jsem zjistila částečně i dodatečně, některým psům vytýkal i naprosté nesmysly, naopak přešel bez povšimnutí dost „výtržnické“ chování jednoho dospělého jedince, které podle mě bylo jednoznačně na vykázání z kruhu…
Shrnuto podtrženo, posuzování pana Štefíka pro mě bylo nakonec zklamáním, protože trpěl pro mě jednou z největších bolestí rozhodčích – nejednotným metrem 🙁

Odpolední soutěže se odehrávaly v kruhu neprodyšně obklopeném „klecaři“ na jediné straně, odkud se dalo na závěrečná defilé dívat a případně i něco nafotit. Navíc díky velmi špatnému ozvuční mimo kruh nebylo vůbec nic slyšet (tedy ani to, kdo se má připravit na soutěž nadcházející), takže soutěž provázely velké zmatky a chaos. Celkový pocit z prvního dne byl – pořadatel to zoufale nezvládá! 🙁

V neděli jsme si poučeni sobotním martyriem raději přivstali a hlavně se vyhnuli inkriminovanému tunelu. Příjezd byl tedy tentokrát naprosto v pohodě, až na to, že cestou od auta k hale jsem stihli promoknout až na kůži…

Posuzování paní Tomeškové se mi poměrně líbí – má oko na pohyb a na spoustu věcí, které někteří rozhodčí dost pomíjejí. Bohužel ale ani ona se nevyhnula tomu, že na začátku nasadila „laťku“ a tu postupně snižovala. Škoda, to mě hodně mrzelo…

Collinek si v neděli v mezitřídě vyběhal titul CAC a res. CACIB, Dayen byla ve třídě mladých výborná druhá a absolutně vylínaná Desire výborná bez pořadí. Výsledky určitě byly důvodem ke spokojenosti, přesto by mě od zhruba druhé třetiny posuzování přísnější oko u paní rozhodčí potěšilo 🙂

Na psech bylo v neděli bohužel už poměrně dost znát, že toho výstavního rumraje mají celkem plné zuby a já jsem si v duchu říkala, že takovýto dvoudenní maraton si asi hned tak nebudeme chtít zopakovat.

Z výstavy jsem si odnesla nahořklou chuť ze tříd pracovních fen, kde bylo po oba dva dny možno vidět fenky do této třídy zařazené na základě vytrvalostní zkoušky. Na třídu pracovní pro mě byly tyto feny povahově velkým podprůměrem 🙁 (to je bohužel důsledek toho, že na pracovní třídu stačí na Slovensku uběhnout 40 km se psem u kola…).
Naopak jako velmi pozitivní počin mi připadala Národní cena v závěrečných soutěžích, Všem vystavovatelům, kteří předvedli svého psa národního plemeno v tomto defilé byla vrácena polovina výstavního poplatku. Tato akce by se měla stát na našich národních a mezinárodních výstavách standardem…