Aldík, jak jsem Alanovi říkala, byl můj první československý vlčák. O existenci tohoto plemene jsem se náhodně dozvěděla z jednoho článku v časopise Květy a od té doby jsem věděla, že tohoto psa jednou budu mít!
Pořízení štěňátka ale předcházelo dlouhé období, kdy jsem se snažila o těchto vlčích dětech získat co nejvíce informací (což v té době, kdy internet v podstatě ještě neexistoval, nebylo právě snadné). Stala jsem se členem Klubu chovateů československého vlčáka v ČR a pomalu vyhlížela, odkud si štěňátko pořídit.
V roce 1996 jsem na tehdy ještě národní výstavě psů v Litoměřicích potkala obrovského a chlupatého psa, který mi na první pohled padl do oka! Byl to Colt Zepeř, povahově velmi vyrovnaný pes s líbivým exteriérem a tak jsem se s jeho majitelem domluvila na štěňátku, protože pan Dobiáš vlastnil rovněž chovnou fenku.

Na vysněné štěně jsem čekala další rok, než se narodilo. Ani výběr z 5 pejsků nebyl právě snadný. Nakonec to vyhrál poměrně klidný a vyrovnaný Alan, kterému jeho vyrovnanost a neohroženost vydržela po celý život.

Od začátku jsem se snažila udělat vše pro co nejlepší socializaci a myslím, že ta se u Aldíka vyvedla naprosto dokonale. Alan zcela bezmezně miloval lidi a největším blahem pro něj bylo, když se ocitl v houfu dvounožců, kteří byli ochotni se s ním vítat a mazlit. Aldík uměl být ale také trochu škodolibý uličník – jeho nejvypečenějším kouskem byly přátelské štípance do pozadí (občas bohužel i do rozkroku). Myslím, že Alan se nesmírně bavil, když jeho „oběť“ patřičně nadskočila a vyjekla překvapením. Smích a lidská pozornost Aldíkovi vyloženě vyhovovala – byl to takový psí exhibicionista, který uvítal každou příležitost, jak na sebe upoutat lidskou pozornost.
Na druhou stranu to byl ale také nesmírný dobrák a protože každého považoval za kamaráda, neměl v podstatě vůbec potřebu hlídat a kdyby nebyl ve smečce s Felčou a Arinkou, které ho k hlídání dovedly strhnout, nechal by si asi ukrást snad i nos mezi očima.

Z tohoto důvodu mu poměrně dlouho trvalo, než se začal projevovat na obraně. Honit jen tak hadr nebo peška neměl potřebu a proč by měl štěkat na toho směšného človíčka, co kolem něj poskakuje? S přicházejícím dospíváním se ale i toto postupně měnilo a Alan začal mít obranu nesmírně rád – jako adrenalinovou hru, při které by ale ve skutečnosti nikdy vážně neublížil. Když mu figurant pustil rukáv, mohl si ho k sobě přivolat a pomazlit s s ním.
Aldíkovou doménou při výcviku ale byly stopy a poslušnost, která sice nebyla závratně rychlá, ale vždy přesná a od určitého věku velmi spolehlivá. Díky tomu se nám (i když samozřejmě s nemalým úsilím) podařilo složit celou řadu zkoušek a absolvovat i slušnou řádku závodů. Pokud bych já sama neměla ke stopování spíš nechuť, určitě by se nám podařilo seznam zkoušek rozšířit ještě o další stopařské speciálky.

Alan pro mě v lecčem povahově zůstane ideálem rodinného a zároveň pracovně využitelného psa, kterého jsem se nemusela bát mít na volno ani na frekventovaném  místě. Byl-li sám (a neměl tudíž potřebu hlídat si svůj „harém“), mohla jsem se s ním pohybovat na volno i mezi psy, které byl naučený ignorovat a mohla jsem se spolehnout na jeho přivolání i dobrou ovladatelnost. Vlastně za něčím dokázal utéct i ve svých 10 letech – za člověkem, kterého znal a se kterým se chtěl přivítat.

Dne 27.9.2007 byla u Alana diagnostikována rakovina prostaty v pokročilém stádiu, tedy neoperabilní. Přesně za 4 týdny vě věku deset a půl roku nás Aldík na vždy opustil…