Československý vlčák je plemeno bezesporu úchvatné a nepřehlédnutelné. Nezřídka tedy s různými zájemci řešíme, zda se tento pes pro tazatele vůbec hodí. Následující řádky se tedy pokouší shrnout to nejdůležitější, co by vám mělo pomoci v rozhodování, zda si československého vlčáka pořídit, či nikoliv.
Proč právě československý vlčák?
Na prvním místě je třeba zvážit důvod, pro který si psa pořizujeme a zároveň si poctivě odpovědět na otázku, proč právě československého vlčáka. Asi mnoho zájemců je uneseno atraktivním vzhledem tohoto plemene a možná jeho vlčí původ lehce brnká na romantickou strunu ovlivněnou knihami Jacka Londona. Spousta jich pak pro změnu hledá vytrvalého parťáka na toulky přírodou nebo jiné sportovní aktivity.
Ale jen málo novopečených majitelů československého vlčáka je opravdu připraveno na to, co je ve skutečnosti čeká. Romantika obvykle vezme za své s narůstajícím počtem rozkousaných bot, rozpáraných a pročůraných koberců, překousaných kabelů či se zvětšující se plochou zahrady připomínající více měsíční krajinu než obhospodařovaný pozemek. Likvidátorské sklony ale nejsou to jediné, co je naprosté většině ČSV vlastní (mimochodem zklidnění v tomto směru lze očekávat tak ve věku 1–2 let, ale někdy i později). Snad všichni ČSV bez výjimky jsou neskutečně vynalézaví. To se ale obvykle projeví v tom nežádoucím smyslu. Například naučit se otevírat kliky, dveře od lednice či od kotce, nepředstavuje pro vlčáka vážnější problém. Majitel je tak postaven před nutnost téměř vše opatřit zámkem nebo bezpečnostním zavíráním. Ovšem co se nedá otevřít, určitě půjde utrhnout, rozkousat, podhrabat nebo přeskočit! Někdy se tak člověk dostává se svým psem do pomyslné války důvtipu, kdy jeden vymýšlí stále nové způsoby zajištění a ochrany veškerého vybavení domácnosti a druhý mu pokaždé dokáže, že i s tím si hravě poradí. Nejlepším řešením je samozřejmě prevence, kdy je vše vyřešeno, zbudováno a uzavřeno tak, aby pes ani náhodou nepřišel na to, že tyto překážky lze nějakým způsobem překonat. I zde totiž funguje tzv. pozitivní posílení, tedy pokud je pes v nějakém svém snažení úspěšný (např. překoná plot), bude to zkoušet příště o to víc a odbourání takového chování bude nesrovnatelně těžší, někdy i téměř nemožné. Naučí-li se ČSV například utíkat přes plot za účelem lovení, je to hotová katastrofa!
Výchova a socializace ČSV
Tím se dostáváme k další výrazné vlastnosti československých vlčáků.
Silný lovecký pud je nesporným vlčím dědictvím a jeho potlačování a držení v přijatelných mezích je celoživotní práce. Někdy se lovecké pudy u zvířete projeví v relativně pozdním věku (např. kolem 1 roku i později) a majitel je tak ukolébán představou, že zrovna jeho vlčák o zvěř nejeví zájem. Chyba lávky – procitnutí z této iluze bývá poměrně rychlé a může mít bohužel rovnou podobu stržené srny. Opět platí – prevence, prevence, prevence. Je mnohem snazší nechat svého ČSV tahat třeba do věku 2 let za sebou dlouhou šňůru a mít ho tak stále pod kontrolou, než následně odstraňovat zlozvyk lovení. Je třeba být ale – jako ve všem u ČSV – naprosto důsledný! Jakákoli nedůslednost se u tohoto plemene vynásobí 1.000 x a následné odstraňování je neporovnatelně těžší, než vyřešení problému hned napoprvé. Zde se totiž opět dostane ke slovu vysoká přirozená inteligence těchto psů, kteří se z lidských chyb poučí ve svůj prospěch a velmi dobře se naučí rozlišovat, kdy nad nimi člověk kontrolu má a kdy nikoliv.
Z uvedeného vyplývá, že časové nároky na výchovu a výcvik československého vlčáka jsou poměrně značné. Zrovna tak nebo ještě víc je na čas náročná fáze socializace, která končí zhruba kolem 3. měsíce věku. V této době je velmi důležité malé štěně seznámit se vším možným, s čím se může v životě setkat. Je tedy nutné psíka brát do rušného prostředí, umožnit mu kontakt s co největším množstvím lidí a přátelsky se chovajících psů. Vzhledem k tomu, že na tuto činnost má majitel necelý měsíc a půl, je třeba ji absolvovat co nejčastěji. Nejlépe denně, minimálně však 3 x týdně. To ale neznamená, že tříměsíční a starší štěně již není třeba nikam brát – právě naopak! Tak, jak se vyvíjí postupně jeho psychika, je nutné postupně zvyšovat nároky na jeho ovladatelnost a poslušnost, správné sociální chování vůči cizím lidem a psům, nevšímavost ke zvěři i domácím zvířatům atd. Jedině neustálým braním psa na nejrůznější místa, mezi cizí lidi, cestováním různými dopravními prostředky a upevňováním jeho ovladatelnosti lze ze svého vlčáka vychovat příjemného psího společníka, se kterým lze případně i na frekventovaných místech chodit bez vodítka. To je ovšem ale tak trochu vrcholem výchovy, protože pro naprosto drtivou většinu ČSV to nelze doporučit v zájmu bezpečnosti okolí i samotného psa (ono taková zakousnutá sousedovic kočka na dobrých vztazích nepřidá a pes končící pod koly auta je snad to poslední, co by si kdo přál). Tedy neočekávejte, že je snadné toho u československého vlčáka dosáhnout, ale při spoustě úsilí to možné je.
Kam s ním?
Další věc, kterou by se měl budoucí majitel zabývat, jsou životní podmínky, které je schopen psovi nabídnout. Není zdaleka tak důležité KDE bydlíme, ale zda jsme schopni psovi zajistit co nejužší kontakt s vlastní smečkou (tedy členy domácnosti). Československý vlčák je spokojený kdekoli, kde je nablízku svému majiteli a je mu jedno, zda je to v panelovém domě nebo domku se zahradou. Co ale snáší velmi špatně, je samota a izolace! Na druhou stanu je pravda, že v domě se zahradou a kotcem mnohem snáze zajistíme, aby v době naší nepřítomnosti vlčák neudělal z našho obydlí kůlničku na dříví. V bytovém domě pak může být i mnohem větší problém se sousedy, kterým náš pes může vadit (hluk nebo chlupy ve společných prostorách).
Zde je třeba zmínit další úskalí v povaze ČSV – tendence k separační úzkosti, která pak může vyústit právě v nekontrolovatelné demolování bytu, ale třeba i kotce (pes se může tímto způsobem navíc zranit, nenávratně si poškodit chrup atd.).
Je tedy třeba vždy najít zdravou rovnováhu mezi co nejužším kontaktem s rodinou a schopností psa strávit nějakou dobu o samotě, když jsou majitelé pryč.
S touto otázkou také souvisí další důležitá podmínka – a to, zda VŠICHNI členové domácnosti souhlasí s pořízením psa vůbec, natož tohoto plemene. Prostředí, kde někteří členové rodiny psa doslova trpí jen s největším sebezapřením nebo se jej dokonce bojí, není vůbec vhodné pro harmonický vývoj psí psychiky. Navíc vždy hrozí reálné riziko, že při nějakém psím „maléru“ dojde na ultimátum – pes z domu!!! Nemálo československých vlčáků bohužel právě z podobných příčin končí v nabídce dospělých psů na prodej nebo dokonce v útulku. Pro plemeno tak silně závislé na vlastní smečce je to hotové neštěstí!
Bohužel, psi jsou dáváni pryč (zejména v dospělosti) ještě z jednoho důvodu – majitel časem zjistí, že na psa fyzicky (popřípadě psychicky) nestačí. Je nutno si uvědomit, že dospělý pes samec má obvykle kolem 40 kg (někdy až 50 kg) a dokáže samozřejmě vyvinout značnou sílu. Ale ani fenky nejsou k zahanbení – i s váhou kolem 30 kg (až 35 kg) se dokáží opřít do vodítka se značnou vervou a majitel fyzicky poněkud méně disponovaný nebude mít pravděpodobně šanci fenu udržet nebo alespoň zastavit během pár vteřin. Netřeba podotýkat, že majitel nezvládající svého psa je v podstatě postrachem pro své okolí a ani pro něj samotného procházka s neovladatelným a pro něj nezvládnutelným psem není radostí, ale spíš utrpením.
Máme na to?
V neposlední řadě je hledisko finanční. Pořízení štěňátka, tedy zaplacení kupní ceny, je jen prvotní výdaj. Štěně je nutno kvalitně krmit, odčervovat, vakcinovat, k tomu se přidají poplatky za psa, výdaje za nutnou výbavu, případně výstavy, výcvik a veškeré cestování, nemluvě o výdajích mimořádných např. na léčení úrazu. Dá se předpokládat, že náš ČSV se dožije 12–13 let, ale třeba i 15 a více. Je nutno si uvědomit, že pořízením psa na sebe bereme zodpovědnost za celý jeho život – je to NAŠE volba, pes ji nemá a je tedy na nás ve všem odkázán. Není na škodu si poctivě odpovědět na otázku, co budu dělat, přijdu-li například o práci, rozpadne se mi vztah nebo se nám naopak rozroste rodina. Budu i potom schopen a ochoten svému psovi zajistit vše potřebné?
Československý vlčák je bezesporu nádherné a osobité plemeno s jedinečnými vlastnostmi, ať už těmi lepšími nebo horšími. A tím spíš si zaslouží, aby se budoucí majitel k jeho pořízení postavil zodpovědně. Vrací-li se někdo denně z práce pozdě, jezdí často mimo domov aniž by psa mohl vzít s sebou, je mu zatěžko psovi denně věnovat minimálně 3–4 hodiny času, hledá pouze psa na ostrahu uzavřeného objektu aniž by v tomto objektu bydlel, má v rodině někoho, kdo s pořízením ČSV nesouhlasí, není schopen měsíčně vynaložit na psa 1–2 tisíce Kč nebo neunese pár zničených bot a koberců, ať si pořízení štěněte raději rozmyslí. Bude šťastnější on sám i plemeno československý vlčák.
